Přečetli jsme za vás: Umění jako terapie
Ne, navzdory titulu se nejedná o další svépomocnou příručku pro příznivce arteterapie. Autoři Alain de Botton a John Armstrong se ve své knize zabývají otázkou, k čemu nám umění (v jejich podání konkrétně umění výtvarné) vlastně je. A přicházejí se zajímavými odpověďmi.
Moderní svět považuje umění za cosi velmi důležitého – cosi, co se dotýká samotného smyslu života. Důkazů našeho vysokého mínění o umění je řada: otevírání nových muzeí je zpravidla provázeno velkým zájem veřejnosti, tvorba umělců i vystavování uměleckých děl jsou podporovány z veřejných zdrojů, umělecké instituce se snaží o co největší zpřístupnění svých sbírek, vědní disciplíny zabývající se uměním si udržují vysokou prestiž a trh s uměním láme stále nové rekordy.
Proč mě práce nebaví a politika deprimuje?
Jen zřídka se ale dozvíme, v čem ten zázračný přínos umění vlastně spočívá. Alain de Botton a John Armstrong jsou přesvědčeni, že umění nám může pomoci řešit ta nejniternější a zároveň nejobyčejnější dilemata: Proč mě nebaví moje práce? Proč mi připadá, že všichni ostatní mají zajímavější život než já? Co mám dělat, aby můj vztah fungoval lépe? Proč musí být politika tak deprimující? Jejich kniha představuje nový způsob interpretace umění: vnímá ho jako terapii, která nám účinně pomáhá vypořádat se s každodenními problémy.
Sedm psychologických slabin
Autoři svou knihu rozdělili do čtyř tematických kapitol (Láska, Příroda, Peníze, Politika), v každé z nich pak popisují, jak může umění přispět v dané oblasti ke zlepšení našeho života (nebo nám alespoň pomoci smířit se s tím, že lepší už to nebude). V úvodu nás seznamují s tím, co oni sami vnímají jako největší lidské psychologické slabiny, jež by nám umění mělo pomoci překonat. Tak schválně, jestli se v některých z nich poznáte:
- Zapomínáme to, co je opravdu důležité; nedokážeme si uchovat pomíjivé zážitky, které pro nás přitom mohou mít klíčový význam.
- Máme sklony k pesimismu, ztrácíme naději. Leckdy promarníme skutečnou šanci na úspěch jen z nedostatku víry, že má smysl se o danou věc vůbec snažit.
- Poddáváme se pocitům, že jsme zavržení a pronásledovaní, protože máme zcela nerealistické představy o tom, kolik problémů běžný život obnáší.
- Jsme nevyrovnaní a snadno zapomínáme na naše největší přednosti.
- Je těžké se v nás vyznat. Jsme velkou neznámou sami sobě, a tím obtížnější pro nás je vysvětlit ostatním, kdo jsme, proč by si nás měli vážit a milovat nás.
- Sami sobě škodíme unáhlenými závěry a předsudky. Všechno cizí a neznámé příliš rychle odmítáme jako nepřátelské.
- Jsme otupělí, málo vnímaví k věcem, které dobře známe; žijeme v komercionalizovaném světě, který staví do popředí luxus a nádheru. To nás často vede k pocitu, že naše vlastní existence nestojí za nic. Trápí nás obava, že život je jinde.
Pokud jste u sebe jednu či více výše uvedených „slabostí“ diagnostikovali, zalistujte knihou Uměn jako terapie a nechte se inspirovat přístupem Alaina de Bottona a Johna Armstronga. Nebude to ztráta času ani v případě, když zjistíte, že na váš nedávný rozchod s partnerkou nebo nepříliš vydařený výroční pohovor se šéfem vám žádný zázračný „lék“ nenabízí. Kniha je plná krásných, originálně interpretovaných reprodukcí známých i méně známých výtvarných děl. I kdybyste v ní tedy nenalezli návod na lepší život, rozhodně se na příštím rande nebo po poradě můžete blýsknout nějakou interesantní poznámkou o da Vinciho náčrtcích nenarozených plodů nebo o okázalé výzdobě nákupní Gallerie Vittorio Emanuele II v Miláně.
Alain de Botton, John Armstrong, Umění jako terapie, vydala Kniha Zlín, 2014
