1

Kdo má skutečný herecký talent, ten vydrží!

Rozhovor s Erikou Merjavou, zakladatelkou TALENT drama studia

Ve Vršovickém divadle Mana vzniká potichu a nenápadně líheň hereckých – a možná i autorských a režijních – talentů. Komunita herců v široké věkové škále – od 4 let až po dospělé – nejde zařadit do jednoduché škatulky „herecká škola“. I když prvotní myšlenkou kurzů, které založila a dodnes vede Erika Merjavá, je především dramatická výchova, rozvoj talentu a jevištního projevu. Jednotlivé skupiny v rámci kurzu se zároveň věnují také autorské tvorbě, při kterých se účastníci kurzu sami stávají scénáristy a dramaturgy. Diváci divadla Mana již mohli shlédnout pěknou řádku povedených představení, která pod režijním a hereckým vedením Eriky Merjavé vznikla. A některá z nich uspěla i na divadelních festivalech.

Není divu – tato komunita, či neziskovka – chcete-li, nese slovo talent v samotném názvu. TALENT drama studio vzniklo v loňském roce sloučením tří skupin – Dětského talentu (4-14 let), Spektáklu (15-18 let) a D-talentu (skupina dospělých herců). Celé to začalo již před 8 lety, kdy se Erika rozhodla využít vlastních hereckých zkušeností a založila první dramatický kroužek pro děti. Od té doby se myšlenka úspěšně rozvíjela, Erika pokračovala ve studiu autorské tvorby na DAMU a dvouletého studia dramaterapie v Olomouci. Projektu se začalo dařit a dnes prochází tréninkem v hereckém studiu divadla Mana ročně kolem 60 účastníků! Za svoje snažení získala letos Erika ocenění v rámci pražského kola soutěže Podnikatel roku, kde se mezi živnostníky umístila na třetím místě.

Jak samotná myšlenka vznikla, jaký je rozdíl mezi vedením herců a hereckým povoláním, jaká je práce s dětskými a dospělými herci, jaké mají děti a jejich rodiče ambice? Na to jsme se v krátkém rozhovoru zeptali Eriky Merjavé.

(vicnezprace.cz) Máš za sebou úspěšnou hereckou kariéru – po boku Filipa Čápa jsi hrála Topolovu Kočku na kolejích, která získala skvělé kritiky, v divadle v Celetné jste hráli Láskou posedlí, pod vedením režiséra Alexandra Minajeva jsi hrála v muzikále Kennedyho děti – po boku nedávno zesnulého Tomáše Valíka, hrála jsi v reklamách, filmech, zpívala jsi šansony a tak bych mohl pokračovat. Na jakou svou hereckou roli nejraději vzpomínáš?

>>Říká se, že to, co je poprvé, je nejsilnější. Takže určitě je pro mě nezapomenutelná role Évi v Topolově Kočce na kolejích. V rámci této role jsem stála po boku tří hereckých partnerů, od Petra Vernera, přes Tomáše Petříka až po Filipa Čápa. Vlastně, se mi nechtělo s rolí loučit a tak jsme jí znovu a znovu s režisérem Ivo Šormanem uváděli s novým obsazením role Vény. Nejnáročnější byla pro mě asi role Alice v Strindbergově dramatu Tanec smrti a nejvtipnější role, respektive, kde jsem se nejvíce vyblbla, asi role Carly v Kennedyho dětech pod režijní taktovkou Saši Minajeva. Každou roli jsem měla ráda, něco mě naučila, procházela jsem nějakou životní etapou. Nebála jsem se jít do náročných věcí, asi jsem byla drzá, někdy možná až příliš. Neměla jsem nikdy dost zkušeností na roli, kterou jsem zrovna studovala. Ale byla to pro mě výzva. Největší riziko, které hrozilo, byl neúspěch, což se někdy taky stalo. Bylo to zajímavé období.

(vicnezprace.cz) Kde se zrodila myšlenka vzdát se vlastní slávy na prknech, co znamenají svět a věnovat se raději rozvoji ostatních?

>>Vznikla pozvolna. Moje kroky k divadlu vedly velikou oklikou, přes touhu hrát, pak přes touhu zpívat. Kdysi jsem si přála být herečkou velkých jevišť, být famózním interpretem. Ale asi to vše mělo být jinak. Když jsem se v jednom momentu ocitla na křižovatce a rozhodnutím, co dál, rozhodla jsem se odjet na 3 měsíce do Francie. Samota Provence byl pro mne únik, který mi poskytl prostor, klid na přemýšlení a osobní sebereflexi. Dnes už chápu slova prof. Vyskočila, aby se člověk nebál vidět, když nic není, když je na bodě nula. Teprve tam může něco vzniknout. Právě ve Francii přišla myšlenka založit kroužek dramatické výchovy. Když se ale dívám zpětně na první strategii, chytám se za hlavu. Mým cílem bylo vychovávat herecké hvězdy. Prvoplánově. To už dnes vidím z většího nadhledu. Postupně se můj cíl začal měnit. Potkávala jsem výrazné osobnosti jako filozof a kněz Tomáš Halík, nebo pedagog a divadelník Ivan Vyskočil. Začala jsem studovat Kreativní pedagogiku na DAMU, z jednoho prostého důvodu: abych stačila na svojí práci a mohla ji dělat dobře. Jenže to byli lidi, kteří měnili mě, učili mě pravdě, skutečným hodnotám a pomalu jsem objevovala svůj potenciál a to, co chci dělat. Ne vytvářet herecké hvězdy, to je málo. Ale osobnosti, přispět k tomu, aby člověk odhalil skrze divadlo sám sebe a mohl se stát skutečnou osobností, v čemkoliv, co bude v životě dělat.

(vicnezprace.cz) Poznáš u dětí v kurzu hned talent, který má budoucnost a může v herecké branži uspět, nebo se to tak nedá určit a vše ukáže až čas? Mají účastníci tvých kurzů tyto ambice?

>>Není to o ambicích. Snažím se držet sama sebe na uzdě. Moc do toho nevstupovat. Ani velké talenty neprotěžovat, ani neutlumovat. Představitel pragmatické pedagogiky John Dewey napsal: „Zájmům dítěte se nemá prostě hovět, ani se nemají potlačovat. Potlačovat zájem znamená nahrazovat dítě dospělým, a tak oslabovat intelektuální zvídavost a pohotovost, tlumit iniciativu a umrtvovat zájem. Vyhovět zájmu znamená nedostat se pod jeho povrch a důsledkem toho pak je, že se skutečný zájem dítěte nahradí pouhým rozmarem a vrtochem.“

Kdo zůstane, má talent, kdo to vzdá, nemá trpělivost, nemá talent. Spíše není ochoten vydržet, mít trpělivost, „trpět“ pro věc, kterou miluje. A to je špatně. Protože chtě-nechtě, člověk se s tím jednou potká a bude muset projevit, jak to má, ukázat, jak to s ním a jeho zájmem, talentem, je. Vyskočil na otázku redaktora, že prý programově zrazuje studenty, aby se chtěli stát umělci, odpověděl: „Já si říkám, kdo má opravdu talent, tak to bude dělat, ale není dobré, když se o to snaží někdo, kdo opravdu ten talent nemá. Čili já, když zrazuju, tak vím, že toho, kdo má talent, neodradím. Ale tomu, kdo ten talent nemá, tomu pomůžu tím, že ho neutvrdím v tom, aby dělal něco, na co nemá.“

Proto, když někdo vydrží, pracuje, je schopen se upozadit pro věc, pomůže ostatním, miluje tu věc pro věc, a ne pro sebe, jak se ukázat před ostatními, tj. je plně oddán věci, je to jeho dar. V tu chvíli je na svém místě a já mohu mluvit o talentu. Jinak ne. Jinak to pořád budou jen moje špatné nebo dobré úsudky. A pokud se ptáš, zda talenty v tomto pojetí vidím, tak říkám: Ano, ukazují se určité umělecké talenty.

(vicnezprace.cz) K dětem jste po pár letech přidali i dospělé. Jak se liší práce s dospělými herci od těch dětských?

>>Neliší. Samozřejmě, že se liší vývojová stadia. Není možné srovnávat čtyřleté dítě, třináctiletého, dvacetiletého a čtyřicetiletého člověka. Ale to je vše. Každý člověk má v sobě spontaneitu dítěte, jen u dospělého trvá déle, než se projeví. Víc možná bojuje, je méně otevřený, bojí se. Ale když to překoná, tak rozdíl nevidím. Můžeme dělat stejné blbiny s dětmi i dospělými. Dokonce, někdy i stejné věci, cvičení, jen si každá věková kategorie vězme z toho něco jiného, jinak to pojme. Ale zadání zůstává stejné. To je neuvěřitelně poučné a dobrodružné.

(vicnezprace.cz) Na tak velkou a různorodou skupinu, jakou dnes TALENT drama dílna je, nemůžeš stačit sama. S kým spolupracuješ?

>>Za všemi lidmi, co jsem s nimi spolupracovala, si stojím. I když s nimi už nespolupracuji. S některými jsme našli jiné možnosti spolupráce, nebo chci jen najít místo, které by jim bylo ušité na míru. Vážím si každého člověka, který nám pomáhal. Nebýt jeho, nebyli bychom tam, kde jsme.

Každopádně, jedna věc je pro mě nejdůležitější. Musí to být lidi, co jdou dál, kteří neustále na sobě
pracují, konfrontují se, mají podobný pohled na svět. Nejsme podnik, který si najme lektory a ať si každý pracuje, jak chce. Ale snažíme se udržet určitou filozofii, mít lidi, kteří budou mít podobný pohled na život, ptát se, být otevřený, vnímat život jako věc nevysvětlenou, jako určité tajemství, v kterém se chceme trochu vyznat, trochu to uchopit. Lidi, kteří se víc ptají, než odpovídají. Kteří kladou životu otázky, nechtějí být se vším hotovi, vidí věci, na které mohou upozornit a směrovat.

(vicnezprace.cz) Jsou kurzy alternativou DAMU a připraví herce na hereckou profesi nebo mají jiné zaměření?

>>Nepřemýšlela jsem nad tím. Nejsme zatím škola. I když…Pán Bůh ví, třeba v budoucnu. Ale
zatím jsme jen společenství lidí, kteří milují divadlo, poznání, hledání, tvorbu, objevování. Rodiče, kteří nám věří a mládež a dospělí, kteří to milují. Z toho něco vzniká. Co to bude, nevím. Ani si netroufám říct. Možná pár lidí, kteří budou společně tvořit, dělat divadlo, bude jim spolu dobře, naplní svůj život. Využijí ve svém životě spoustu věcí, i když třeba nevědomě. Někam je to posune. Budou pak dělat třeba lépe věci ve svém osobním a profesním životě, protože budou blíž sobě. Nemůžeme nikdy vědět, nakolik to lidi ovlivnilo, nemáme srovnání – jaký by byl člověk bez toho a s tím. Můžeme tomu jen věřit. A já tomu plně věřím.

(vicnezprace) Na rozdíl od jiných hereckých kurzů a škol v Praze máte tu velkou výhodu, že jste pod křídly krásného Vršovického divadla Mana – takže si můžete pravidelně zahrát ve velkém kamenném divadle. Myslíš, že je to pro účastníky tvých kurzů výhoda?

>>Určitě je. Ale není to to nejdůležitější. Je to třešinka na dortu, něco navíc. Dělat divadlo se dá všude. Jenže jsem velice vděčna, že tuto možnost máme. Protože s divadlem Mana jsme vytvořili určité partnerství, které se budovalo pomalu, máme možnost dělat i jiné, další zajímavé projekty, spojovat prostory s lidmi, tvořit komunitu lidí, kteří chtějí nahlížet na divadlo z hlubší perspektivy. Jednou jsem říkala Davidovi, řediteli divadla, vy máte krásné prostory, my lidi. S tím se už dají dělat pěkné věci. Můžeme společně tvořit a vymýšlet, budovat a experimentovat, vzdělávat. A lidi, od dětí až po dospělé, se zapojují různě. Vytváří do projektů filmy, zkouší scénografii, pomáhají s kulisami, experimentujeme s prostory, starší děti pracují s mladšími. A dokonce máme pod střechou i kostel. Tak mě napadá úsloví benediktinské řehole: Modli se a pracuj! Můžeme se pomodlit a potom tvořit a pracovat. Co víc si člověk může přát.

Hodně elánu do další tvorby a díky za rozhovor!

(foto: Alice Bochňáková, Filip Koršinský, Milan Deutsch)