Macecha v Popelce je chlap. A navíc režisér! (René Zounar)
Jaké to je, když si činoherní herec a režisér oblékne černou kuklu, schová se do úplné tmy a pomáhá jiným hercům, aby byli lépe vidět? Odpověď na to zná René Zounar, který je v současné době kmenovým členem souboru černého divadla HILT, kde si také zahrál roli macechy v představení stínového divadla Popelka. „Rendu“, jak mu všichni říkají, mají lidé nejen v kulturním světě rádi pro jeho dobrosrdečnost a pozitivní pohled na svět.
Jaký to je pocit být “černohercem”, tedy v úplné tmě černého divadla a v kukle přesouvat předměty a tanečníky po prostoru?
Je to zvláštní pocit. A hlavně je to protipól klasického herectví, kdy převážně děláš všechno pro to, abys byl vidět a „cítit“ (obrazně řečeno :-). V černém divadle naopak děláš, že vlastně neexistuješ a pak je to trochu loutkářská práce, práce s rekvizitou. To se trochu hodí v těch improvizacích, kdy naopak často bez rekvizity děláš, že tam je.
Nemrzí tě někdy, že nejste vidět, jako ti, kteří v představení tančí a jsou “vidět” pod UV zářením?
Ne, to mě nikdy ani nenapadlo – ta energie na jevišti od diváků je stejná i pro nás, černoherce. Já sem celkem plachý člověk, takže si to vlastně užívám.
Na co sis v práci černoherce musel nejdéle zvykat? Co je nejtěžší?
Asi na to, že krom zhoršené viditelnosti, na což si člověk časem zvykne, kvůli rukavicím nám chybí cit v rukou. Většinou, pokud přijdete o nějaký smysl, tak jsou posíleny ty ostatní, ale tady přijdete prakticky o 4 z nich! (Zrak o 80 %, cit 95 %, čich – pokud nepočítám, že cítíte jen vlastní pot a dech 100%, sluch 50 % (kukla a hlasitá hudba). Chuť trapně nepotřebujete (směje se). Okolí tedy vnímáte velmi intuitivně.
Takže nejtěžší je vzít rekvizitu tak „titěrnou“, že ji člověk v rukavicích prakticky necítí a v kukle prakticky nevidí a tou rekvizitou manipulovat tak, aby to bylo hezké a ladné pro oko diváka a přitom se o tu rekvizitu tzv. nepropálit (nebýt vidět v UV záření – pozn. red.).
Jako režisér v Nahodilém divadle jsi měl pod taktovkou velkou skupinku známých herců. To je zcela jiná práce, než v černém divadle. Baví tě režie?
Režii jsem si užíval jako všechno ostatní, co dělám, když už do toho jdu. Byl to pro mne náročný úkol spíše logisticky, každý hrál v nějakém divadle a skloubit čas všech dohromady + ega herců bylo pro mě novou zkušeností. Takhle to zní strašně, ale všichni herci, co tam hráli, byli a jsou mou srdeční záležitostí a ke každému z nich mám osobní vztah a každého zvlášť mám moc rád (proto jsem je obsadil). Často jsem si ale připadal, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Zároveň tím neříkám nic nového, kouzlo a úskalí režie dokonale dávno přede mnou popsal Karel Čapek: Jak se dělá divadlo.
Čím se cítíš být nejvíc – hercem, černohercem nebo režisérem?
Asi hercem, je mi to jako disciplína úplně nejbližší.
Co tě teď v oblasti kultury a tvorby v nejbližší době čeká?
Nejsem člověk, co by moc plánoval, což uznávám je chybou, na druhou stranu rád se nechávám překvapit, stejně jako v improvizacích. Co mi slina na jazyk přinese či herecký partner nahraje. Snažím se být nadšený i z mála, protože každý den se skládá z drobných střípků kvůli, kterým stojí za to žít.
A zde malé shrnutí Rendovy divadelní historie:
René začínal v roce 1986 v Malém Divadle v Ústí nad Labem v roli Mici Angora z pohádky „Kocourek Modroočko“. V různých hrách potom působil pod vedením Rudolfa Felzmanna. A v roce 1996 našel studio divadelní Improvizace Petra Laurycha, kde s jeho bývalým souborem dnes pod názvem Improvizace.cz vystupuje dodnes. V rámci studia si zahrál roli ThDr. Chesubla od O. Wilda „Jak je důležité míti Filipa“ a Polonia z Haprdánse od I. Vyskočila. Hostoval také v dalších divadlech – např. v divadle Proč?, Divadélku na Koleně či v divadle Pathos. Od roku 2000 začal hrát i epizodní roličky ve filmu. V roce 2014 režíroval hru Schodiště, kterou uvedlo pražské Divadlo bez hranic. Ve stínovém divadle Popelka souboru HILT nyní hraje roli macechy.
