Putování za Sandokanem (4.)
(Cestopis Malajsie – část čtvrtá)
Města z jiného těsta
Během tří týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí, zdaleka ale ne všechno. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. První město (a to hned město hlavní), které nás uvítalo na poloostrově, byl Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Když se vydáte na putování horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svou vysněnou exotiku.
První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. Tak vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, z třpytivých a zářivých barev indických sárí, hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Milým překvapením byl přístup místních k turistům. Indové jsou známí svou přívětivostí a mírumilovností a proto nepřekvapí ani tady. Ať už zde ale narazíte na muslima, Číňana nebo Inda, budou se na vás všichni usmívat, komunikovat s vámi, dívat se na vás jako na něco exotického, zajímavého, co není třeba odsuzovat nebo bát se toho, ale co je třeba si pořádně prohlédnout a poznat to.
Byli jsme pro ně vysocí a bílí cizinci, kteří vzbuzovali rozruch kamkoli přišli. Musel jsem si několik dní zvykat na to, že jsme neustále středem pozornosti, ale nebylo to nepříjemné. Aslepoň jsme si okusili, jak se asi cítí hvězdy, když jsou k nim neustále upřeny zraky kolemjdoucích a někteří dokonce vysloví přání se s nimi vyfotit. Oproti procházce v ulicích Prahy jsem cítil jeden zásadní rozdíl – člověk najednou neproplouval anonymním davem zamyšlených lidí, ale cítil přirozenou snahu komunikovat očima, řečí těla nebo třeba lámanou angličtinou. První den v téhle zemi jsem trávil s foťákem u oka a nestačil se divit, jak ochotně místní pózovali. Moje obava, že muslimské ženy zahalené v barevných šátcích a dlouhých šatech (a především jejich manželé) nebudou mému fotografickému lovu nakloněny, se brzy rozplynula. Když se stydlivě usmály do objektivu, měl jsem jasno – tady se mi splní můj sen fotit lidi, aniž by se mračili nebo odvraceli od objektivu, jako se mi to často stává u nás.
Pokud třeba dostanete chuť zajet si na pár hodin do „Indie“, stačí zajít pár kroků od autobusového nádraží a najdete barevný a veselý indický trh. Krásné Indky s tečkou na čele v zářivých sárí tady nakupují exotické ovoce a zeleninu, snědí Indové s uhrančivýma očima se přátelsky poplácávají po zádech a posedávají v místních kavárnách a restauracích. Když chcete okusit, jaké to je nosit mužský sarong (sukně, kterou nosí muži omotanou kolem beder), stačí zajít do jednoho z obchůdků a vybrat si.
My okusili sarnog plážový až později na ostrově Perhentian – takový ten lehčí a barevnější. Měl jednu velkou výhodu. Když jste ho zrovna nenosili jako sukni na těle (docela dobrá rychlá pomůcka při vstupu do restaurace, kam byste neměli vcházet v mokrých plavkách a botách), můžete ho hodit na zem místo deky nebo přes ramena proti dotěrným komárům, kteří se v odpoledních hodinách vydávají na lov krve.
V multikulturním K.L. ale nepotkáte jenom Indy. Kousek dál najdete čínský trh se všemi vůněmi a zvuky, které Čínu evokují. Stánky se zbožím všeho druhu mi nápadně připomínaly Vietnamské tržnice z Čech. Také tady dostanete „zaručeně pravé“ značky za neuvěřitelně nízké ceny. Na stánku v hlavní ulici si tak můžete pořídit třeba sluneční brýle „Ray Ban“ za bratru sto čtyřicet korun. A když budete smlouvat (což se tady očekává), můžete se dostat i mnohem níž. My to zkusili a odnesli si jedny takové za stovku.
Stejně jako v dalších městech i v K.L. mají jednotlivá etnika svoje „miniměsta“. Tak zde najdete malou Indii (Little India), čínské město (China town) a muslimové jsou samozřejmě králi celého města, jelikož islám je zde nejrozšířenějším náboženstvím – a také oficiálním. 55% všech obyvatel Malajsie jsou muslimové a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. 17% místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus reprezentuje 12%, do hindských chrámů přichází 7% obyvatel a jen 6% zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.
Na to téma jsem se jednou dlouze zapovídal s charismatickým Indem v Kameronských horách. Když jsem tak po výborné večeři v malé rodinné Indické restauraci relaxoval a užíval si chladivého horského vzduchu (v Kameronech klesá teplota večer až ke 20oC, což je příjemná změna), všiml jsem si starého chlapíka v turbanu, který seděl nad svým jídlem a sklenkou whiskey před plakátem EURO 04, na kterém byla znatelná česká vlajka. Jedinečná příležitost udělat zajímavou fotku.
Dali jsme se do řeči a byla z toho zajímavá debata o náboženství, předsudcích, toleranci a dokonce i sexu. Jako vysloužilý policista se rozhodl dožít v důchodu tady v Kameronech. Není divu. Příjemné klima a klidné prostředí bylo logickou volbou. Narodil se před 70 lety v Malajsii. Do Kameronského pohoří byl převelen v roce 1972 a tolik se mu tady líbilo, že se sem v důchodu vrátil. Tenhle distinguovaný a inteligentní pán v sobě spojoval zajímavým způsobem konzervativní úctu k tradicím, která je Indům vlastní, a zároveň moderní a otevřený pohled na svět a změny v něm. Byl velmi pyšný na Malajsii hlavně díky tomu, ze je to země otevřená všem náboženstvím a kulturám. Shodli jsme se na tom, že je to výjimečná situace a velké štěstí, že tady různá náboženství mohou žít v harmonii a bez šarvátek.
Jeho dva synové opustili Malajsii, aby se jeden z nich usadil v USA a druhý v Británii. Oba si vzali Indky. Jediná dcera zůstala v Malajsii. Jak moc mi to připomnělo knihu, kterou jsem nedávno četl o jedné Indické rodině – tradice bojují s vlivem moderní společnosti. Za chvíli jsme se přeli o rozvoji místní společnosti na úkor tradic domorodců. On věřil, že vliv moderní společnosti se nedá zastavit a není v něm místo pro konzervaci primitivních tradic domorodců.
Znovu mi to připomnělo situaci jihoamerických Indiánů, kteří jsou zatlačování do rezervací pod zástěrkou přirozené modernizace společnosti. Jako bývalý policista měl v této věci jasno. Pokud domorodci nezvládají moderní trendy a ve městech jenom páchají kriminalitu, je třeba je separovat a držet pod kontrolou. S tím jsem nemohl souhlasit, i když díky svým zkušenostem strážce veřejného pořádku má asi k tomuto názoru dobrý důvod. Když jsme přešli na náboženství, měl zcela nekompromisní představu, proč by si Sikh neměl stříhat vlasy. Je to proti vůli Boží. Souhlasil by s tím, že si nemusí Ind vzít ženu svého vyznání, pokud bude šťastný, ať si vezme jakou ženu chce. Ostříhat si ale vlasy? To je špatné.
Zajímavá byla diskuse o mnohoženství. Indové mají velmi striktní pravidla v této oblasti. Oženit se a žít s jednou ženou až do smrti. Žádná nevěra nebo dokonce rozvod. Mnohoženství muslimů sice můj hostitel toleruje, ale rozhodně se s ním nemůže ztotožnit. Dokonce narážel na incest, který prý u některých národů v této zemi není ničím výjimečným. Nakonec jsme se přeci jen shodli, že náboženství, zvyky, kultura mohou být odlišné a v mnohém nám nepochopitelné, ale přesto jsme každý z nás osobnost. „We are all individuals, no matter what religion“ (všichni jsme individua, nezáleží na náboženství) bylo závěrečné motto naší konverzace.
(pokračování příště)
Jak se sem dostanete:
Letadlem
Kde bydlet:
Pronájem bytu přes Airbnb
Hotely například na Booking.com, Hotels.com.
pokud k rezervaci použijete odkazy z této stránky, přispějete naší partnerské organizaci E-MOC-E, která podporuje umělce, jejich tvorbu a prezentaci.
