Putování za Sandokanem (5.)
(Cestopis Malajsie – část pátá)
Chcete čtyři ženy? Buďte bohatí !
Jak už jsem zmiňoval, muslim se tak může oženit až čtyřikrát. Náš řidič na cestě do města Jerantut (čti džerantut) byl muslim. Mladý chlapík, který žije se ženou a jedním dítětem v hlavním městě K.L. Vydělává ale právě tak akorát, aby tuhle svou rodinku uživil a zaplatil nájemné za třípokojový byt, které se tady pohybuje kolem 4-7000 Kč měsíčně (a to je asi polovina jeho platu). Zaměstnavatel mu dává jeden týden neplacené dovolené ročně a ten tráví většinou se svou rodinou v K.L. nebo zajede k moři do sousedního Thajska. Na otázku, jestli by chtěl více žen, odpověděl, že samozřejmě. Na to by ale musel vydělávat víc. Čtyři ženy si tady může dovolit tak možná sultán. Kdyby byl tedy v balíku, nekoupil by si super auto ani by nejel na velkou dovolenou. Oženil by se s další ženou. Jiný kraj, jiný mrav. Otázka, kolik žen má tedy jeho nadřízený, který jistě vydělává víc, se rozesmál. Jeho šéf je přeci Číňan!
New Yorská „dvojčata“ padla, ta muslimská stále stojí
Ve spojitosti s K.L. nejde nezmínit dominantu, kterou znají na celém světě. Jsou to „dvojčata“ Petronas Towers – mrakodrapy doposud nejvyšší na světě. Hrdě se tyčí nad hlavním městem až do výšky 452 m. 88 pater si své prvenství už dlouho neudrží. Až otevřou v Tchaj-wanu budovu Taipei se 101 patry, jejich prvenství padne. Tahle muslimská dvojčata jsou oslavou islámu. V denním slunci se lesknou jako stříbrné hroty, po setmění se rozsvítí tisíci světel a působí jako náhrdelník visící z nebe. Turisti stojí každý den frontu, aby mohli výtahem vyjet na Skybridge – můstek mezi oběma budovami – který je ale „jen“ 170 metrů vysoko.
Když jsem se první večer v K.L. se svým foťákem blížil k téhle velestavbě, abych pořídil několik nočních snímků, věže přede mnou svítily jako fata morgana. Po dlouhém nočním pochodu ulicemi města jsem nakonec stanul přímo na jejich úpatí a neubránil se vzpomínce na dvojčata v New Yorku. Najednou jsem viděl zvláštní paralelu mezi těmi dvěma hranatými obry na druhé straně zeměkoule, které muslimové zlikvidovali, aby demonstrativně pohrozili „rozpínavé“ zahraniční politice USA. A já teď stál pod tímhle symbolem islámu, který si tady poklidně svítil do noci a jako by se vítězoslavně usmíval.
Při slavnostním otevření Petronas towers v roce 1996 se nechal malajský premiér slyšet, že tyto věže byly postaveny, aby prý měl malajský národ k čemu vzhlížet. Je zvláštní, s jakou touhou vyšplhat se bohu do oken staví lidé na celém světě mrakodrapy a předhání se, čí bude ten nejvyšší. Jako by právě tihle obři byli symbolem světové moci a jejich likvidace prostředkem, jak si vzájemně „klepnout přes prsty“.
My jsme se na spojovací můstek Petronas nevydali. Místo toho jsme si druhý den vyšlápli na nedalekou televizní věž Menara. Ta je vysoká 490 m a rozhledna, ze které si můžete celé město prohlédnout, je 276 m vysoko. Vzhledem k tomu, že vysílač stojí na kopci, působí odsud i velké Petronasy poněkud křehce. Vysílač, podobně jako ten náš na Žižkově, využívají telekomunikační firmy a národní televize a je čtvrtým nejvyšším vysílačem na světě. Muslimské dívky vás uvítají u vstupu do věže a nezapomenou zdůraznit, že krásný strop vstupní haly je symbolem muslimské kultury a je tvořen lomeným zrcadlem, vyrobeným v iránském Isfahánu. Pak se za 55 vteřin vyhoupnete na rozhlednu a můžete obdivovat sultánský palác, národní mešitu, národní muzeum, záplavu zeleně krásných a udržovaných parků a samozřejmě i špičatá dvojčata Petronas.
Znají tu Čechy?
Do Malajsie jsme dorazili v červenci těsně před semifinále mistrovství EURO 2004. Náš tým měl bojovat s Řeckem o postup do finále. Nečekali jsme, že by místní obyvatele fotbal zajímal a že by dokonce mohli znát Českou republiku. O to větším překvapením pro nás bylo, když nás kolemjdoucí po zjištění našeho původu vesele zdravili a vykřikovali, že znají Českou republiku, že jsme nejlepší tým na letošním mistrovství. Šišlavě vykřikovali jméno Milana Baroše jako mezinárodního hrdiny a my si uvědomili, že díky fotbalu je ta naše zemička najednou velmocí, kterou znají i muslimské ženy v daleké Malajsii. Přišlo mi to fascinující.
Popularita kopané je tady překvapivě vysoká. A my, ač znaveni dlouhým letem a časovým posunem, jsme semifinálový zápas chtěli hodně vidět. Kdo by ale čekal bary s obrazovkami otevřené ve tři hodiny ráno? Když nám ale taxikář vzrušeně líčil, že se chystá do baru na fotbal a že tam bývá narváno, už nás to ani nepřekvapilo. A když jsme potom putovali dál na sever a slyšeli stále tu samou oslavnou píseň na naši zemi a náš fotbalový tým (okořeněný nadávkami na Řecko a jejich vítězství), začali jsme si na tuhle popularitu pomalu zvykat.
Překvapilo mě to znovu až na ostrově Tioman v Jihočínském moři. V zápalu hry plážového volejbalu, kdy náš česko-švédský tým bojoval proti místním snědým mladíkům, na mě po přihrávce spoluhráči křičeli „Milane, vem to“, reagovali místní docela překvapivě. Začali vesele vykřikovat Milan, Milan Baros a tak nám zase připomněli, že jsme si na cestu na druhý konec světa nemohli vybrat lepší dobu a taky že ta globalizace není ve všem úplně špatná.
Zelené Kameronské výšiny
Po první zátěžové zkoušce místního klimatu v K.L. jsme se přesunuli na sever, směrem ke Cameron highlands. Ty jsou považovány za oázu cestovatelů, kteří se zmožení horkem a vlhkem v příjemné nadmořské výšce okolo 1500 m mohou nadechnout vlahého vzduchu, prosyceného vůni okolních deštných pralesů, orchidejí a čajových plantáží. Angličané tady kdysi začali pěstovat čaj a zeleninu, kterou získali od Číňanů. Tak vás ani nepřekvapí, když hned vedle pralesa najdete golfové hřiště s luxusními hotely kousek od městečka Brinchang.
Když s námi k večeru začal místní autobus stoupat po silnici do zelených kopců, otevřel se nám výhled na krásné zalesněné stráně, poseté palmami a kousek dál na sytě zelené čajové plantáže.
Podél cest jsou dodnes k vidění dřevěné chatrče místních domorodců – Orang Asli, kteří se živí sběrem a prodejem všeho, co les dá. Stejně jako domorodci v ostatních částech světa (třeba australští domorodci nebo jihoameričtí Indiáni), Oragnové byli vytlačeni z původních obydlených míst do uzavřených vesniček, kde více či méně odolávají moderním vlivům. Na střechách už občas uvidíte modré igelity proti dešti, na šňůrách kolem chatrčí barevné moderní oblečení. V jedné takové domorodé vesničce, která je sevřená mezi kopce uprostřed Kameronské vysočiny, jsme fotili místní děti. Malá holčička nám se svým bráškou ochotně pózovala a dokonce nám i prozradila svoje originální jméno – Safarína.
Kanibalismus předků těchhle mírumilovných lidí je už hlubokou historií. Když tady ale kdysi zmizel na své procházce pralesem Jim Thompson, Angličan, který proslavil Thajské hedvábí po celém světě, možná měli Orangové libovou hostinu (i když tahle neobjasněná záhada má i jiná vysvětlení – jako třeba roztrhán tygrem, unesen a pod.). Bohužel ani panenská Kameronská příroda ale nedokázala odolat zájmu turistů a na mnoha místech se vám otevře tristní pohled na výstavbu nových hotelů a turistických komplexů, pod jejichž náporem padají další kousky lesa. I když je doposud Malajsie panenskou a turisty jen málo zahlcenou zemí, v nejbližší budoucnosti se to asi změní (stačí se podívat na sousední Thajsko a jeho turistický boom).
Z Tanah Rata jsme podnikali túry do okolních pralesů. Když se slunce v pravé poledne opřelo do zalesněných svahů, šlo se těžko a měli jsme chvíli práci s aklimatizací na místní podmínky. Prales ale poskytuje příjemný stín pod svými vysokými stromy a vysoká vlhkost usnadňuje dýchání.
Naše první setkání s opravdovým deštným pralesem na nás čekalo v podobě sestupu z 2000 m vysokého vrcholu Gunung Brinchang. Po kluzkých kořenech, přes povalené stromy, mezi liánami a spoustou hlínou vonící zeleně jsme opatrně a bezmála tři hodiny zdolávali tuhle 3,5 km dlouhou trasu. Počasí v Kameronech nám přálo – a to až tak moc, že jsme zažili i ten pravý monsunový déšť. Jaký by to byl deštný prales bez deště? V závěru jednoho z našich výletů, kdy jsme sestupovali pralesem dolů a zbývaly nám 2 km chůze, se spustil déšť. Zdálo se, že brzy přejde, ale naopak nabíral na intenzitě. Za chvíli už vzduchem padaly proudy vody, která narážela do zelených listů a kapradin, svištěla po jílovité půdě a vytvářela bahnité koryto, kterým jsme se klouzali směrem dolů. Díky mrakům se v lese, který i za slunečného počasí nabízí příjemné příšeří (prý tam proniká jen 2% slunečního svitu), udělá pěkná tma. Zvířata, která se vám normálně vyhýbají, najednou díky dešti necítí a nevidí putující skupinku vetřelců a začnou bez zábran přebíhat přes turisty vydupanou stezku. Tak měli někteří z nás štěstí a narazili na zeleného ještěra, který si to skoro po dvou křižoval přes naši stezku.
Opatrně jsme sestoupili do údolí, kde jsme na okraji městečka Tanah Rata mohli pozorovat, co takový monsunový déšť udělá s městem. Proudy vody se valí v korytech, která jsou za tím účelem vybudovaná ve všech kopcích a podél silnic. Voda v kanálech hučí a zaplavuje silnice až po obrubníky. Boty už nemělo smysl šetřit před vodou a tak jsme se vydali přímo řekou, která vznikla prostředkem silnice. Ta nám sahala až vysoko nad kotníky a jako malé děti jsme si tak užili to pravé „čvachtání“ ve vodě barvy hodně husté bílé kávy. To byl asi jediný opravdový liják, který jsme v Malajsii zažili.
Čajové plantáže připomínají zelený koberec, který se táhne přes zvlněnou krajinu Kameronů. Když se na čajovníky podíváte zblízka, jsou to vlastně zastřižené keře, hustě nasázené jeden vedle druhého. Každý sám o sobě je krásným bonsaiem. Dohromady ale tvoří jednolitou masu, která je udržována v maximální výšce okolo metru, aby se čerstvé čajové lístky daly dobře sbírat. Domorodci, kteří keříky ostříhávají a hromadí v těžkých nůších na zádech, se musí často šplhat do prudkých svahů, aby svůj náklad vyložili do velkých pytlů a nakonec odevzdali ke zpracování v továrně. Jeden takový pytel jsem si hodil na ramena a musel jsem se divit, jak takovou váhu ti hubení malí človíčkové unesou. V nedaleké továrně se listy zpracovávají, praží a třídí… v továrně je pěkné horko a čaj tady překrásně voní.
Kameronské výšiny jsme opouštěli jen neradi. Ráno před odjezdem na sever to Georgetown jsme ještě rychle zaběhli do naší oblíbené indické restaurace, kde už v 8 ráno krásná Amuta připravovala svoje dobroty. Tak nám během pár minut připravila banánovou palačinku murtabak a zamávala na cestu.
Jak se sem dostanete:
Letadlem
Kde bydlet:
Pronájem bytu přes Airbnb
Hotely například na Booking.com, Hotels.com.
pokud k rezervaci použijete odkazy z této stránky, přispějete naší partnerské organizaci E-MOC-E, která podporuje umělce, jejich tvorbu a prezentaci.
