Putování za Sandokanem (6.)
(Cestopis Malajsie – díl šestý)
Ostrovní ráj
Ostrovy v Jihočínském moři na východ od malajského poloostrova lákají turisty z celého světa svými plážemi, tropickým klimatem a korálovými útesy. My jsme se lodí přesunuli na Perhentian islands – souostroví 20 km vzdálené od pobřeží (nedaleko nejsevernější části Malajsie, města Kota Bharu). Po 45 minutách jízdy rychlým motorovým člunem (za větru a větších vln to je docela dobrodružná a drncavá jízda) se dostanete k jednomu z místních letovisek. Většinou jde o plážičky sevřené pralesem a skalami.
My měli štěstí na malou nenápadnou pláž s několika chatkami a jednou restaurací s příznačným názvem D´Lagoon. Ta se nachází na menším z ostrovů (Kecil = malajsky malý). Ten větší se jmenuje Perhentian Besar (malajsky „velký“). Našli jsme tady krásné čisté pláže, korály jen kousek od pobřeží, prostě ráj pro vyznavače šnorchlování a potápění. Přímo na pláži můžete relaxovat v sítích, které se tady pohupují mezi palmami, popíjet třeba šťávu z čerstvého ovoce (moje oblíbené byly mango a meloun) a nebo se věnovat pozorování podmořského života.
Jen deset minut chůze lesem na druhou stranu ostrova leží další liduprázdná pláž, která už názvem – Turtle beach – napovídá, že sem v noci chodí obří mořské želvy klást svá vejce. Právě na téhle pláži mají být ráno mezi 7:30 a 9. hodinou k vidění koráloví žraloci. Nápis „Swim with friendly sharks at Turtle brach“ (plavejte s přátelskými žraloky na želví pláži) v místní restauraci byl asi pro ostatní velkým lákadlem, nicméně pro mě byl spíš splněním zlého snu. Představa, že se nořím do vln mezi žraloky, mi rozhodně nepřišla moc lákavá. Člověk ale musí zkusit všechno.
Když jsme hned první ráno dorazili za rozbřesku k téhle pláži, nevypadala moc přívětivě. Voda byla po ránu ještě poměrně chladná (našinci by ale určitě připadala jako kafe) a šedivá. Paprsky světla se lámaly o hladinu, takže viditelnost nebyla ještě taková, jako za poledního slunce. A tak jsme se vyzbrojeni šnorchly a brýlemi vznášeli na hladině téhle klidné zátoky a čekali, jestli připlavou ti slibovaní žraloci. Nakonec jsme jich pár zahlédli. Šediví a asi metr / metr a půl dlouzí žraloci si to klidně proplavali kolem a zmizeli mezi korály. Nakonec jsem byl skoro zklamaný, že tihle obávaní páni vod nebudili trochu víc respektu a že jich tady nebylo víc. Pořádný živý kousek jsme měli potkat až o několik dní později.
Na ostrově Tioman, kde jsme se také vášnivě vrhali do vln a pozorovali korály a pestrobarevné rybky, jsme se asi hodinu vznášeli nad krásnou želvou, která se pomalu přesouvala podél pobřeží, když hluboko pod námi pomalu a elegantně proplaval žralok, který musel mít přes dva metry. I když člověku mírně stoupne adrenalin, musí tyhle dokonalé tvory obdivovat a hltat je očima – není divu, že za celé stáří světa se žralok jako jeden z mála tvorů vlastně skoro nezměnil. Jeho konstrukce byla tak dokonalá, že příroda nepovažovala za nutné ho jakkoli „upgradovat“.
Turisté sem jezdí hlavně za věhlasným podmořským světem. Na barevném pozadí korálů a sasanek se tady prohánějí barakudy, klauni, krabi, rejnoci, velcí kanicové, obří mušle zéwy a spousta dalších duhových a barvami hýřících stvoření. Jedním z hlavních lákadel jsou ale mořské želvy. Přes den se zdržují hluboko na písčitých dnech u pobřeží. V noci vylézají na pláže a kladou vejce. Stejně jako většina ohrožených druhů téhle planety, i želvy ale rychle vymírají. Důvodů je hned několik. Znečištění moří, vyrušování dotěrnými turisty a především sběratelé vajec.
Když jsme ráno přišli na želví pláž a viděli, jak domorodci prohledávají stopy v písku, nevěřili jsme svým očím. Jedna želva nám ale udělala radost a přišla snést vejce přímo na naši pláž, kousek před naši dřevěnou chatu. Místní šéf resortu nás přišel vzbudit ve 3 hodiny ráno, abychom se potichu přišli podívat, jak želva vyhrabává díru v písku, aby snesla vejce a pomalu se odšourala zpět do vln. Byl to skutečný zážitek, i když trochu zastíněný představou, jak dlouho asi ta vejce v tom písku vydrží.
Když tedy píšu o zvířatech, na která v Malajsii narazíte, nemůžu nevzpomenout na město Kota Bharu, kam jsme přijeli nočním autobusem už v 5 hodin ráno. Město ještě spalo, vypadalo opuštěně a smutně. Přesto bylo v ulicích docela živo. Potkáte tady spoustu krys, které se po ulicích prohánějí, jako by jim to tu patřilo a nechávají naprosto chladnými kočky, které se lenivě potulují kolem. Koček je v Malajsii vůbec velká spousta. A většina z nich má, bůh ví proč, useknutý ocas. Kočky tady uvidíte ve městech, v turistických resortech u moře, prostě všude.
Na psa tady člověk moc často nenarazí – proto je až překvapující, kolik psů se potuluje po ulicích čínských čtvrtí a ve vesničkách domorodých Orang Asli. Ani jsme nechtěli domýšlet, proč právě tam. Mými oblíbenými „mazlíčky“ ale byli jednoznačně varani. Na ostrovech Perhentian a Tioman je krmí majitelé restaurací nakrájeným masem, takže těmhle až dvoumetrovým ještěrům stojí za to zdržovat se v blízkosti civilizace, většinou v bažinatých stokách a říčkách.
Do pralesa za malajským tygrem
Byl by hřích navštívit Malajsii a nevidět nejstarší deštný prales na světě v národním parku Taman Negara (název je jednoduchý, jako malajština sama – v překladu to znamená Národní park). Na ploše přes 4 tisíce km2 se rozprostírá krásný a opravdový prales, jehož stáří vědci odhadují na 130 milionů let. Když chcete pozorovat zvířata a nebo jste fandy do botaniky, tady si přijdete na své. Žije tady více než 350 druhů ptáků, stovky druhů motýlů, hmyzu a ryb, tisíce druhů rostlin.
Naše touha potkat tady toho pravého malajského tygra (nebo třeba hrdinu našeho dětství Sandokana) a vzácného asijského slona, se nám sice nenaplnila, přesto jsme nebyli zklamaní. Už cesta do národního parku byla zážitkem. Putovali jsme dřevěnou lodí po řece Tembeling do střediska Kuala Tahan (pokud jste si všimli, že „Kuala“ je oblíbeným malajským názvem, tak máte pravdu. Znamená to totiž soutok řeky – a právě tam se většina měst nachází).
Podél řeky jsou k vidění domorodci, jak loví ryby, poletující ledňáčci nebo stáda vodních buvolů. V Kuala Tahan, které je správním střediskem parku, se můžete ubytovat ve skromném privátě, turistické ubytovně, nebo taky v luxusních dřevěných klimatizovaných chatkách. My bydleli na tom „chudším“ břehu řeky, který nám byl ale zároveň mnohem sympatičtější. Na řece tady najdete plovoucí dřevěné restaurace, ze kterých vás za drobnou úplatu převozník přeplaví na druhý břeh řeky, odkud také začíná většina pěších výletů.
Jen kousek od Kuala Tahan jsme našli jednu z hlavních turistických atrakcí parku – canopy walkway, 30 cm široké lávky zavěšené na lanech v korunách stromů, odkud lze pozorovat život v nejvyšší části pralesa. Tahle konkrétní byla 500 m dlouhá a je prý nejdelší na světě. Procházka po těchhle odvážných mostech byla sice příjemným zpestřením a adrenalinovou zkušeností, ale moc zvířat jsme odtud neviděli. Snad až na jednu zelenou ještěrku a spoustu hmyzu. Lávky jsou nicméně zavěšeny ve výšce 40 m nad zemí a dávají vám slušnou představu o tom, jak vysoký tenhle prales může být (některé stromy dorůstají až 70 m výšky).
Největším zážitkem je samozřejmě samotné putování do hloubi pralesa. Zvuky, které vás obklopí z okolního hustého zeleného porostu, vytvoří neprostupnou hradbu přírody a jeden velký koncert. Když se pohybujete tiše a opatrně, zahlédnete v korunách opice, veverky nebo třeba obrovské tukany, kteří vás z bezpečné výšky pozorují. O tom, že tady žijí sloni, napoví jen jejich vydupané stezky pralesem, na které občas narazíte. Kolem poletují krásně zbarvení motýli a samozřejmě taky spousta občas pěkně dotěrného hmyzu. Na cestách pochodují obří mravenci, spousta barevných housenek a stonožek, ze kterých se vylíhne bůh ví co.
Žije tady ale jedno zvířátko, které se před vámi nebude schovávat. Ba naopak – rádo se s vámi „sveze“. Jsou to obávané pijavice, kterých je tenhle prales plný. Tmavé píďalky sedí na cestě a hlavičkou hlídkují, jestli nějaký ten „taxík“ nepojede kolem. Pak na vás neuvěřitelnou rychlostí vlezou a zakousnou se do všechno, co jim přijde do cesty a nabízí dostatek krve. My byli vyzbrojeni dostatkem repelentu a hmyzu-odpudivých chemikálií, tak jsme jich zas tak moc „nenasbírali“. Někteří z nás ale měli „štěstí“ a napočítali jich na nohách, v botách a ponožkách až sedm. Pijavice sice pije plnými doušky, ale její kousnutí nebolí ani nesvědí, jako třeba komáří štípnutí. Díky látce proti srážení krve, kterou pijavice vypouští, se vám ale rána dlouhou chvíli nehojí, krvácí a vypadáte spíš jako by vás pokousala lítá šelma.
(pokračování příště)
Jak se sem dostanete:
Letadlem
Kde bydlet:
Pronájem bytu přes Airbnb
Hotely například na Booking.com, Hotels.com.
pokud k rezervaci použijete odkazy z této stránky, přispějete naší partnerské organizaci E-MOC-E, která podporuje umělce, jejich tvorbu a prezentaci.
