2. Trainspotting? Nuda
Ano, hodně lidí to říkalo a hodně lidí si to myslelo. Dvojka nikdy nemůže být tak dobrá jako jednička. To jsme ale přeci nikdo nečekali. Film Trainspotting byl taková kultovní bomba, že by se mu asi těžko mohlo něco vyrovnat. Nechal svojí silnou stopu v kinematografii a několik generací diváků se k němu – a skvělé hudbě, kterou přinesl – vracela.
Očekávaní volného pokračování “po dvaceti letech” byla veliká. Skotsko 90. let jako prostředí pro drogami dlážděné osudy chlapců z chudých průmyslových oblastí, se za těch 20 let změnilo. I když – možná ne zas tak moc, jak bychom asi čekali. Některé reálie zůstaly nápadně podobné. A podle autorů filmu se až tak moc nezměnili ani hlavní hrdinové. A v tom je asi hlavní kámen úrazu. Film se až moc vrací k odkazu prvního dílu, bilancuje, hodnotí, porovnává, napodobuje sám sebe. V tom mu chybí nejen originalita, ale taky dost často tempo.
Pro mne asi nejhorší částí filmu jsou dlouhé a ukecané části, kdy Ewan McGregor bilancuje, hodnotí současnou společnost (jak všichni žijeme na těch sociálních sítích ty prázdné a nenaplněné životy, to je objevné sdělení, panečku!). Asi třikrát jsem se během filmu podíval na hodinky a to nikdy neznačí nic dobrého.
Jedna věc je ve filmu skvělá. SPUD. Postava ošklivého průseráře, který se vždycky tak trochu připlete k problémům a pak se v nich nejvíc vymáchá, citlivka s tendencemi k sebevraždám a zároveň těžký drogový závislák, který vedle marné snahy založit rodinu kamarádil hlavně s více či méně kvalitními drogami. Ten je i ve dvojce zábavný a svým způsobem roztomilý.
A jedna věc mě potěšila. Čas člověk nezastaví, ale pánové (a také dámy, které se ve filmu občas mihnou) po těch 20 letech vypadají dobře a jsou vlastně v nejlepších letech. To se mi ulevilo. Jsou to přeci jen moji vrstevníci 🙂
Kdybych měl dát procenta, na víc, než 40 % by to nebylo. Sorry guys!
