Víc než práce

Lifestylový blog o tom, že nejenom prací je člověk živ

0

Ve vile ožili Werich s Voskovcem

Divadelní hra Filipa Minaříka „Stín svobody“ pod režijní supervizí Jiřího Fréhara měla obnovenou premiéru ve Werichově vile. Po několika úspěšných reprízách v Divadle Bez hranic se představení přesunulo na místo, které má silné genius loci, kde mistr Werich žil a nechal svůj otisk. A právě v tomto prostředí mohou opět ožít velikáni českého (a amerického) divadla a filmu.

Děj asi není třeba komentovat – jde o velmi dobře sestavené scény ze života V+W, částečně založené na telefonátech a dopisech, které si pánové psali při odloučení přes oceán v poválečné době. Na jedné straně kariéra a osobní život Voskovce v USA, jeho snaha prosadit se v hollywoodských filmech – a nakonec zklamání z pocitu nájemního herce epizodních rolí, který má sice dost peněz a hraje po boku filmových hvězd, ale pramálo vnitřního naplnění ze své práce. Na druhé straně tvorba Wericha, která byla poznamenaná poměry v socialistickém Československu, kde sice na oko mohl tvořit, ale svoboda měla jasné limity. Ani vzdálenost ale tyhle dva nedokázala rozdělit a přestřihnout jejich pomyslnou pupeční šňůru přátelství, společné tvorby a vzájemného respektu.

Moc se mi líbilo režijní pojetí, ve kterém jednotliví herci vstupují do rolí a zase z nich vystupují, střídají se na jevišti v různých postavách, což jim dává prostor pořádně se „vyblbnout“. A toho využili všichni členové souboru na maximum. Přenesli tak na diváka příjemnou atmosféru, humor a nadhled.

Herecké výkony nebudu hodnotit individuálně. Jako celek bych soubor popsal jednoduše – bylo poznat, jak moc je to baví, jak si tu hru užívají – a že jsou dobrá parta! A to je v divadle asi to hlavní. Komentář si pochopitelně zaslouží hlavní role Voskovce a Wericha.

Dokážu si přestavit, s jakou trémou přijímal roli Wericha herec a divadelní režisér Ivo Šorman. Srovnání s notoricky známou hvězdou, kterou mají lidé „nakoukanou“ především díky filmům a televizním pohádkám, by rozechvělo každého. Musím uznat, že jsem byl velmi mile překvapen. Ivo se této role zhostil se ctí a pokorou – přirozeně a po svém. Jeho Werich je milý, sarkastický a uvnitř i dost nešťastný. Autor hry, Filip Minařík, si svou hlavní roli Voskovce vychutnal a bylo znát, jak moc je mu to téma blízké. Byl přesvědčivý, vtipný a dojemný.

Rád bych zmínil ještě výborného Lukáše Křišťana, který si všechny své role, do kterých se vtěloval (a že jich bylo požehnaně!) opravdu užívá a hraje si s nimi. Když jsem ho na jevišti pozoroval, uvědomil jsem si, že právě takto vypadá opravdová láska k divadlu a hraní, která z Lukáše do diváků teče plným proudem a pamatuji si jí i z mé spolupráce s ním, když jsme stáli na jevišti Semaforu.

Půda Werichovy vily byla ten večer narvaná diváky k prasknutí a když si v závěru s herci zazpívali píseň „Život je jen náhoda“, bylo jasné, že se dílo podařilo. Stojí rozhodně za vidění!  

Další reprízy můžete sledovat na profilu hry ZDE.

Foto: Archiv divadla.

Autor článku: Milan M. Deutsch

milan • 25. 1. 2020


Předchozí příspěvek

Následující příspěvěk

Napsat komentář

Odebírejte blog emailem

Enter your email address to subscribe to this blog and receive notifications of new posts by email.

%d blogerům se to líbí: